Rybníkářská tradice českých zemí se táhne stovky let zpátky. První rybníky se zakládaly už ve 12. století, kdy byla stále většina české kotliny zarostlá pralesy.  Od té doby prožilo české rybníkářské řemeslo mnoho úspěchů a mnoho změn. Nejvíce z nich se událo právě v jihočeském kraji.

            Vůbec první záznam o stavbě rybníka na českém území se nachází v zakládacích listinách kladrubského kláštera z roku 1115. Na jihu Čech se začaly budovat rybníky až díky podnikatelské činnosti velkých šlechtických rodů. Zprvu to byli Vítkovci, později jejich rodové větve, především Rožmberkové a Schwarzenbergové. Mezi nejstarší, dodnes dochované jihočeské rybníky patří například Dvořiště v okrese České Budějovice nebo Bošilecký rybník v třeboňské pánvi. Při založení neměly tyto rybníky stejnou rozlohu jako dnes, a během let byly jejich hráze několikrát upraveny. Přesto je úžasné že i po tak dlouhé době stále slouží svému původnímu účelu, chovu kaprů a dalších ryb.

             V období husitských válek došlo k útlumu rybářství současně s celkovým  ekonomickým úpadkem českých zemí. Znovu se začalo dařit v 15. Století, kdy byla vynalezena tzv. třístupňová metoda chovu. Spočívá v rozdělení chovných ryb podle věku. Mladé plody vyrůstají v plůdkových rybnících, a dále se přesazují do násadových a hlavních rybníků. Do chovu a výstavby nových rybníků se tehdy opravdu ve velkém pustil rod Rožmberků. Stavělo se téměř na všech příhodných místech. Přiváděla se voda z okolních řek. Postupně vznikala unikátní důmyslná rybniční soustava pokrývající celé Třeboňsko. V tomto zlatém věku rybníkářství působili i nejslavnější osobnosti, spjaté  se stavbou a provozem rybníků. Mezi ně můžeme počítat Josefa Štěpánka Netolického, Mikuláše Rutharda z Malešova nebo asi nejznámějšího Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan.

            Jakub Krčín studoval vodohospodářství na univerzitě Karlově. Studium ale nedokončil. Později se dal do služeb Rožmberků. Říká se, že jen díky přímluvě Evy z Rožmberka, kterou zachránil, když v lese spadla z koně. Postupně se dostal až do funkce regenta rožmberského panství. V této pozici nechával budovat mnoho nových rybníků a staré zase rozšířit. Kvůli rybníku Nevděku, dnes nazývanému Svět, nechal dokonce zbourat část třeboňského předměstí. Vrcholným dílem byl pak největší Rožmberk, jehož stavba trvala šest let. Jednu dobu, kdy příliš nevycházel se svým pánem, Petrem Vokem z Rožmberka, působil i v Praze. Vyhrál zde soutěž o stavbu akvaduktu na pražský hrad. Zbytky akvaduktu lze najít dodnes.

V okolí Chlumu u Třeboně působil Mikuláš Ruthard. V pozici purkrabího a hejtmana zde budoval další rybniční soustavu. Její součástí je i Staňkovský rybník, nejhlubší v Čechách.

Ani Josef Štěpánek Netolický se ve své době nenechal zahanbit. Kromě zakládání rybníků ve východních Čechách se věnoval i stavitelství měšťanských domů, nebo třeboňského opevnění. Nechal vybudovat i jedinečnou Zlatou stoku, která propojuje a napájí třeboňskou rybniční soustavu.

Horší časy čekaly rybníkáře v 17. a 18. Století. Vinu na tom nese i jedna z reforem Josefa II., díky které se zvýhodnila cena pšenice. Plocha rybníků tak byla vysoušena, aby uvolnila místo pšeničným polím. Do 19. Století bylo vysušeno i několik velkých rybníků. Ve století 20. se počet českých rybníků nakonec ustálil. Dá se říci, že i nějaké přibyly, díky budování požárních nádrží.

V současnosti už se sice nestaví nové rybníky, ale rybníkářské řemeslo si nevede nijak špatně. Rybniční soustavy postavené v 15. a 16. Století stále slouží ke stejnému účelu. Tradiční chov ryb se naštěstí udržel, a nejen to, je jedním z dominantních odvětví produkčního průmyslu.